Dějiny kinematografie

Je spojena především s tvz. Brightonskou školou, representovanou prvními pokusy Paula, Smytha a Williamsona (byli původním povoláním fotografové). Každý z nich svým způsobem vytvořil dílka, která sehrála roli ve vývoji kinematografie. Filmy vznikaly kolem roku 1900 a ovlivnily svými postupy americkou kinematografii. William Paul – natočil několik průměrných filmů s literárním základem. Dobrodružství pana Pickvika, Poslední dny Pompejí. Větší význam má Dobytí pólu, které inspirovalo Meliése. Šílená jízda autem (z r. 1900), kde je záměrně použita jízda kamery, která má ztotožnit diváka. Smyth – původem lázeňský fotograf, který v prvních filmech používá prolínačky. Žena s plnovousem, Svatý Mikuláš. Brzy zjistil, že záběry celku jsou nevhodné pro vyjádření určitých myšlenek. Střídá záběry celků a detailů (a to už v roce 1900). Babiččina lupa (vnouček se dívá lupou na oko babičky), Co je vidět dalekohledem, Toto střídání zatím dvou druhů záběrů se pro další vývoj stalo základem dalšího střihu. Williams – patří mezi tzv. otce filmové režie. Jeho první snímky byly několikaminutové, ale snažily se převést diváka do různých prostředí a jevů. Vše je vyjádřeno filmem Útok na čínskou misii (r. 1900). Je zde líčeno tzv. Povstání souměrné pěsti, epizoda z boxerských válek. Při kterých se různé organizace snažili o to, aby zabránily jakémukoli vlivu při rozšiřování ekonomiky a kultury v Číně. Docházelo k bojům a krveprolitím. Film lze rozdělit na čtyři části, jejíž děje se prolínají. Je zde zobrazen dům Evropanů, jízda boxerů na koních, zapálení farmy a nakonec příjezd policie jejího veličenstva z misijního domu. Tento styl odlišný například od Meliésových filmů otvírá cestu žánru dobrodružných filmů. Nejedná se o velká díla, ale byla natočena deset let před USA. Přepadení poštovního dostavníku, který ovlivnil film Portera Velká železniční loupež. Poslední skupinou naznačující možnosti vývoje tvoří sociální dramata, která se mnohdy přibližují dokumentu. Při analýze slavné dokumentární školy (20. – 30. léta) se zde hledají kořeny. Pytlákův zoufalý zápas, Den z komorníkova života, Den s česači chmele, Návrat vojáka.

Při rozdělení vítězných žánrů americké kinematografie němého období ovlivnil světový vývoj i komický žánr. Pravdou je, že ve Francii existoval člověk stejného významu jménem Max Linder, ale přesto americká groteska vítězila především v létech 1915 – 1926. Vznikaly krátké filmy plné neočekávaných událostí, bitev se šlehačkovými dorty, honiček a pádů. Všechny tyto akce byly prováděny v ďábelském tempu, které divák sotva stačil sledovat. Bratři Marxové vystupovali zpočátku ve čtyřech a vytvořili klasické typy doby. Groucho – typ businesmena, Chico – typ italského přistěhovalce a Harpo – vystupoval ve světlé paruce a dělal, že je němí, Zepo – později skupinu opustil. Jejich vrcholným dílem je Kachní polévka, kde Groucho ztělesnil postavu diktátora, do značné míry podobné Clairovu Poslednímu diktátorovi. Bratři Ritzové se je snažili napodobovat, byli bez talentu a originality. Lauer a Hardy tvořili tradiční dvojici tlusťocha a hubeňoura a pokračovali v ničivých pudech, ale jejich tempo se zpomalilo. Příchod zvukového filmu označujeme za konec slávy americké grotesky, ačkoli se tyto film natáčeli i v krátkém období po roce 1930. Jediný, kdo unikl této porážce byl Charlie Chaplin. CHARLIE CHAPLIN – narodil se v Anglii a také se nikdy nevzdal anglického občanství. Vyrůstal v chudé rodině velmi schopných kabaretních umělců, a také se od svých šesti let zúčastňoval mnohých vystoupení. Byl výborný v oblasti pohybové techniky. Velkým úspěchem pro Chaplina bylo, že byl přijat do největší anglické kabaretní skupiny Freda Karna, se kterou podnik svou první cestu do Ameriky. Skupina nebyla v Americe moc úspěšná a vrací se zpět. Po roce bylo turné zopakováno a Chaplin se stává hercem, individualistou, opouští skupinu a na pozvání Macka Saneta odjíždí do Hollywoodu. Do roku 1914 se mu podařilo vytvořit vlastní typ věčného, němého tuláka, pronásledovaného věcmi i osudem. Na základě protikladů si sám vytvořil svůj zevnějšek, charakterizovaný elegantní buřinkou, frakem, tuláckými kalhotami, velikými botami a elegantní hůlkou. Sadul uvádí, že Chaplin natočil 87 filmů, v každém případě tento počet není přesný, neboť mnohé filmy z let 1914 – 1916 se nedochovaly, a dokonce sám autor si nepamatuje všechny názvy. Chaplin hasičem, strážníkem, přistěhovalcem. Dobrý voják Chaplin – tento film byl sedmidílný, ale promítal se ve třídílné podobě. Bylo to velmi kritické dílo, natočené v době, kdy USA vstupovalo do První světové války. Chaplin je sice v uniformě, ale neustále s sebou nosí nezbytné lidské rekvizity uvázané kolem pasu (jako např.:rendlík, štětku na holení, …) a je bez pušky. Nakonec se mu podaří sehnat dohromady všechny tehdejší čelní politiky. Prezidenty a krále, proti kterým má vystoupit armáda. Tento film nebyl doposud celý promítán. V roce 1921 okouzlil Charlie Chaplin svět středometrážním filmem Kid. Dokázal, že groteska může zabavit obecenstvo i v celovečerním filmu. V hlavních rolích vystupují Chaplin a šestiletý herec jménem Jacquie Cogan (hrál stejně dobře, jako Chaplin). Tvoří dvojici zasklévače oken a nalezeného chlapce. Film má ráz tragikomický, je zde mnoho lyrických scén a podle dobového zvyku končí happyendem. Kromě scén z krutého reálného prostředí jsou zde uvedeny scény romantické a snové. Například ideální nebeský prostor, kde jsou lidé, policisté a zvířata oblečeni do bílých košil a poletují v prostoru. Roku 1923 natáčí film Pařížská metrésa, kde se sám zřekl herecké účasti a scénář napsal pro Ednu Purvianse. Poutník (1924), uprchlý trestanec je považován za nového kněze malého městečka, lidé ho milují a v okamžiku, kdy je odhalen se policista rozhodne, že jej propustí na hranicích. Ve své dobrosrdečnosti se zajatec stále vrací, přináší například květiny a nakonec manévruje mezi dvěma zeměmi na hranici. Tím vyjádřil své váhání mezi občanstvím Velké Británie a USA. Zlaté opojení (1925), je nazýváno symposiem Chaplinových děl. Vychází z reálné historie zlatokopeckého období. Chaplin se svým přítelem přicházejí na Aliašku, prožívají zde muka hladu, ale i konečného bohatství, přitom vzpomíná na svůj původ a viditelně ho na sobě nechává znát. Film Cirkus je považován za jeho nejslabší. Roku 1930 Chaplin natáčí svůj první zvukový film Světla velkoměsta, tento film není němý, ale nikdo v něm nemluví. Jedná se o příběh slepé dívky, tuláka a dobrosrdečného milionáře, o kterého se postarají a on jim za odměnu odkáže své peníze. Chaplin nevěnoval příchodu zvukového filmu velkou pozornost, zvláště s mluveným slovem se nemohl smířit. 1934 natáčí Moderní dobu, ve které zase nemluví. Zde nastává obrat v jeho díle, že opustil individuální tragiku a obrátil se k velikým tématům ze současnosti. Děsí ho přetechnizovaný svět a automatizace továren, kde člověk strádá. Karikuje například stroje na podávání jídla. Jedná se o konflikt člověka a strojové civilizace a nelidskost filozofie, založené pouze na zisku. Ve filmu se objevují baletní scény, které mají klamat cenzuru. Chaplin nakonec zešílí a s opakovanými pohyby rukou vybíhá na ulici. Kde se ocitne v čele demonstrantů. Diktátor vzniká roku 1940 jako jasná odpověď na německý fašismus. Natočen v době, kdy německá vojska vstoupila do Paříže. Chaplin zde vystupuje pod jménem Hinkel a jako židovský holič podobný diktátorovi. Jako holič se dostává do koncentračního tábora. Na základě podobnosti s Hinkelem se mu podaří uprchnout a převléci se za diktátora, kde lidé očekávali projev vůdce, ten pro zděšení a nadšení vypráví o svobodě, rasové rovnosti a míru. Ve Spojených státech byl Chaplin obviněn z válečného štvaní a bylo s ním nakládáno, jako s neamerickým občanem. V mnohých státech byl film promítán až po druhé světové válce. Byl to, ale člověk z nového kontinentu, který se jasně postavil proti nacizmu. Monsieur Verdoux, vychází ze skutečné americké události a z důvodu cenzury byl film přenesen do Paříže. Film útočí na určité formy amerického života. Kde úředníci a představitelé současných společností jsou považovány za důvěryhodné. Bankovní úředník je vrahem žen. Chaplin ztrácí na své fyzické popularitě charakterizované černými vlasy a knírkem, jeho popularita byla ztracena. Mezi jeho poslední filmy patří Světla ramp a Hraběnka z Honkongu.

Po první světové válce ztrácí v Evropě Francie své vůdčí postavení v oblasti filmové tvorby. Firma Pathé postupně upadá a filmová produkce klesla ze 150 filmů na pouhých 52 za rok. Francii i Evropu zaplavily Americké filmy. Situaci si uvědomují především filmoví kritici a mezi nimi Louis Delluc, heslo, které napsal v časopise Cinema se stalo krédem pro všechny tvůrce: „Nechť Francouzský film je filmem, nechť Francouzský film je Francouzským“. Soustředil kolem sebe tvůrce, které později kritici určili do tzv. první avantgardy. Je nazývána impresionostickou a jejími členy se stali: Abel Gance, Marcel Herbier a Jean Epstain. Abel Gance vešel roku 1925 do historie filmem Napoleon. Novátorství se projevilo v tzv. triptichu – projekční plocha je rozdělena na tři plátna. Jedná se o velkofilm natáčený čtyři roky. Je silně nacionalistického vyznění. Kde Napoleon je líčen jako velikán všech dob. Rozpočet filmu byl obrovský. Z důvodu autentičnosti byly například s dělovými koulemi vrhány do vody i kamery. Film je přeplněn symboly například letu orla, či školního sešitu s obrázkem Svaté Heleny, který si prohlíží malý Napoleon. Celkově lze film považovat za zakončení Griffithových pokusů o vytvoření monumentální historické fresky. Kromě jiných filmů byl ideologicky závažný film Konec světa, ve kterém sám Gance sehrál hlavní roli. Následuje finanční ztroskotání a to co celou první anvantgardu zastihlo, smrt Delluca. Projev impresionismu se ve filmu obecně týkal zachycení jakéhokoli dojmu, kterému byla věnována velká pozornost, po formální stránce je to rozostření kamery i výběr motivů, podobných malířství to znamená vodní plochy, mlha, nebo naopak sluneční obloha a zachycení pohybujících se přírodnin. Marcel Herbier – Muž moře, podle Balzaca, zachycení přírodního života. Eldorádo. Jean Epstain – Život pastorův, Červená krčma. Jean Renoir – Výlet do přírody

Filmaři byli silně ovlivněni výtvarnou a částečně i literární avantgardou. Idea vzniku jejich filmů byla v podstatě silná jako u výtvarníků. Přestali věřit v rozum, který lidi přivedl do nespravedlivé první světové války a snažili se negovat vše, co v umění dosud existovalo, obecně řečeno, byli ponejvíce ovlivněni filozofií Freuda, nehledě na to, jaký směr vyznávali. Roli zde hrál novinář a pozdější režisér Delluc, který založil Kinoklub a pořádal v něm schůzky intelektuálů. V Kinoklubu se promítaly filmy avantgardních umělců. Po jeho vzoru vznikaly ve větších evropských městech podobné kinokluby. V Belgii Filmklub, Nizozemí Filmová liga, Německo Přátelé filmu, Velká Británie Filmová společnost, SSSR Experimentální laboratoř. a) ABSTRAKTNÍ FILMY – pod tímto názvem jindy bývá uváděno hudební filmy, protože je zde hudba považována za dominantní. Diagonální symfonie, oživená abstraktní malba, převážně složená ze spirál a zubů hřebene. Vytvořil jí roku 1921 švédský malíř za podpory UFY v Německu. Později ještě vznikly Symfonie paralelní a horizontální. Rytmus 21 – natočil Německý režisér Hans Richter. Je to tanec černých šedivých a bílých čtverců a obdelníků. b) DADAISTICKO FUTURISTICKÝ FILM – Mechanický balet režisérem byl malíř Fernarde Leger. Jedná se o tanec předmětů a okolí, především z lidového prostředí Paříže. Kolotoče, kola štěstěny a lidové tance. K filmu byla objednána baletní část známá pod názvem Mezihra, scénář napsal Francais Picabia a režíroval René Clair. Picabia se vyjádřil: „Mezihra nevěří v nic, než v samou radost ze života. Je obrazem víry, že je příjemné dát se unášet fantazií a neváží si ničeho, kromě touhy propuknout ve smích, protože smích, myšlení a práce mají stejnou hodnotu a jsou pro sebe navzájem nezbytné.“ Ve druhé části filmu vystupují známí umělci, jako Mon Rai, futuristický malíř Duchamp a tanečník Berlin. Je zde spousta typických detailistických gagů a smích vzbuzuje především pohřební průvod, který se šplhá po pohoří. Kočár je tažen velbloudem a hosté okusují věnec z vánočkového těsta. Film měl úspěch u avantgardistů, ale bylo těžké v tom pokračovat. Mon Ray natočil několik filmů s abstraktními fotografiemi, ale zapomněl na to, že ve filmu je důležitý pohyb. c) SUREALISTICKÝ FILM – surealismus se poprvé objevil ve filmu kritičky Dulacové s názvem Škeble a kněz. Za mistrovské dílo avantgardy je považován Andalůský pes, natočený roku 1928. Snímek byl kritiky vysvětlován psychoanaliticky. Jeho tvůrci však ve skutečnosti hledali překvapivé momenty a rekvizity, aniž jim chtěli přisuzovat symbolický význam. Bunuel prohlásil: „Davy blbců vidí pěkné a poetické v tom, co je náruživou výzvou k vraždě.“ Někdy jsou tyto ohromující účinky obrazů srovnávány s Ejznštějnovou teorií atrakcí. Film byl nazván vzpourou proti rozumu a víře. Zlatý věk je surealistický pokus prostřednictvím mnohých ideologií vysvětlit svět. Režisér chtěl původně nazvat své dílo Ledová voda sobecké vypočítavosti, což je výraz převzatý z komunistického manifestu. Ve filmu se mísí filozofie Freuida i Marxe. Zlatý věk ve skutečnosti ukončilo filmovou epochu surealismu. Přesto kolem roku 1945 ve Spojených státech tvořilo pár umělců surealistické filmy, ale tyto filmy nic nového neprokázaly.

Začátky dokumentárního filmu lze spatřovat už od počátků práce firmy bratří Lumiérů, kteří sledovali světové události a natáčeli je. Korunovace ruského cara Mikuláše II., mezi zajímavé dokumenty patří i Scottova Výprava do Antarktidy (1910). Historie uměleckého dokumentu je datována rokem 1922, kdy Američan Flaherty natáčí film Nanuk, člověk primitivní. Sám Flaherty je typem romantickým a poetickým. Svým pojetím natočených filmů položil základní kameny jednomu odvětví dokumentárního filmu. Roku 1926 natočil v Jižních mořích dokumentární film Moana. Tento film natočil na objednávku. Moana je název ostrova. Ve filmu Moana na rozdíl od Nanuka ukazuje laskavou přírodu, bohatství plodů a ryb, které lidé získávají bez námahy. Z toho vyplývá, že tato společnost je bohatší, může se více věnovat svým tancům, zpěvům i řemeslu a žije exoticky šťastně bez vlivu civilizace. Producenti nevěřili, že film zaujme obecenstvo, a tak Flahertyho přinutily k dotočení množství záběrů s exotickými tanečnicemi. V roce 1931 Flaherty natáčí společně s Murnauem film Tabu. Byl nucen vložit do filmu příběh. A to příběh dvou lidí. Dívky, která byla určena jako tabu k doživotnímu pobytu v klášteře na vzdáleném ostrově. Ve vývoji světového dokumentu sehrál roli i sovětský režisér Dziga Vertov a jeho škola kinooků. Anglická dokumentární škola vznikla koncem 20. let za vedení Johna Griersona. Obecně jí lze charakterizovat především zájmem o sociální tematiku, značnou roli v tom hraje i profese Griersona, který na univerzitě vystudoval sociologii a obor vztahů mezi vedením a zaměstnanci. Obecně ho ve všech jeho filmech zajímá mechanismus lidské a strojové práce. Význam pro jeho tvorbu mělo i to, že několik let svého života prožil jako námořník. Znalost moře, jako živlu nebezpečného a krásného využil v roce 1929 ve filmu Rybáři. Tento film měl velký úspěch. Grierson se stal řiditelem instituce, která se zabývala tvorbou dokumentárních filmů. Soustředil kolem sebe mladé lidi z univerzit, vesměs to byli nadšenci pro film. Zajistil si podporu některých ministerstev i některých osvícených kapitalistů, ti natolik podporovali rozvoj dokumentů, že bylo možno deset let pokračovat jak v avantgardních pokusech, tak v dokumentech. Mezi známé filmy patří film Basila Wrighta Noční pošta, který můžeme nazvat lyrickou hymnou práce, kde není rozdíl mezi pohyby pák a lidských rukou. Film je doprovázen slovy básníka Audena, které připomínají futuristické verše. Píseň o Cejlonu, která zaujme zvláštními záběry spojení letu ptáka a zvuku zvonu. Tento motiv dává možnost prohlédnout všechna známá místa Cejlonu včetně klášterů a přírodních krás. Cavalcanti natáčí roku 1936 v Anglii film Uhelná tvář o práci v dolech. Film je doprovázen verši Audena rozepsané pro hlasy sólistů a sbor. John Elton natáčí Problémy bydlení, film se soustředil především na problémy mladých lidí.

Film v podstatě od počátku své existence nebyl zcela němý. Často byl doprovázen jedním hudebníkem. Ve velkých a bohatých kinech dokonce orchestrem. Souběžně s filmem již firma Pathé zasílala i hudební partitury, které se většinou týkaly nejdramatičtějších míst. Hudebníci často bývali schopní a po prvním shlédnutí filmu improvizovali. Za první zvukový film je považován Jazzový zpěvák z roku 1927. Režisérem byl Alan Crosland a v hlavní roli černocha vystoupil americký zpěvák All Jolson. Ve filmu je uvedena pouze jediná věta: „Pojď maminko a poslechni si mě.“, která vyvolala obrovské nadšení obecenstva. Film Alelujá právě pod vlivem Jazzového zpěváka natočil King Vidor. Pokoušel se o vytvoření alba nejznámějších černošských spirituálů, které byly zasazeny do prostředí polních prací, překrásné krajiny a rytmu tanců. Erntz Lubitsch (německý režisér) natočil v Hollywoodu několik operet a vytvořil tak ideální dvojici Morise Chevaliera a McDonaldové. Výborně zvládal komparz a při využití bohaté techniky Hollywoodských ateliérů se mu podařilo natočit nezapomenutelné scény. Jeho úspěchy měly množství napodobovatelů, ale nikdy nedosáhli jeho úrovně. Kouzlo valčíku, Veselá vdova, Přehlídka lásky. Příchod zvuku přeměnil ateliéry i tvůrčí metody. Ateliér se stal zvukotěsným prostorem, kde se používaly výtahy, vozíky, jeřáby a světelný park. Poprvé se natáčelo přesně podle režisérského scénáře. Kamera byla z počátku téměř nehybná. Několik prvních filmů připomíná zfilmované divadlo. Volba námětů, která byla dříve ponechána režisérovi se rozšiřuje na spolupráci více profesionálů.V Hollywoodu od počátku bylo to, že existovali specialisté na dialogy. Mnozí herci neměli dobrý hlas a režiséři je přestali obsazovat. V souvislosti s pochopením cizího jazyka se objevuje tlak na rozvoj národních kinematografií a národního jazyka. Přesto bylo obvyklé, že filmy natočené v Berlínských ateliérech se natáčely ve třech jazycích. Ve Francii natočil první zvukový film režisér René Clair. V němém období už upoutal na sebe pozornost filmem Slaměný klobouk. V roce 1930 natočil film Pod střechami Paříže, ve formě veselohry. Kde se snaží předstírat celou plejádu městských vrstev representovanými drobnými obchodníky, služkami, pouličními zpěváky a tanečníky. Zajímavé je, že na protest proti ztrnulosti kamer film začíná dlouhou jízdou kamery, která dohání sborovou píseň zpívanou veselícími se Pařížany. (Francouzska a láska). Následovala veselohra Milión, jejíž téma se objevuje mnohokrát v kinematografii. Honba za losem dává možnost zobrazení různých typů Pařížanů a vše je ukončeno štěstím a kolovým tancem. Clair točil až do konce 50. let a nikdy neodstoupil od své ideologie prostého Pařížana viděného s veselým nadhledem, jemnou ironií, ale nikoli s rozborem sociálních situace. Ve Velké Británii natočil první zvukový film Alfred Hitchcock s názvem Její zpověď (jedná se o milostné drama, ve kterém hlavní roli ztvárnila česká herečka Any Ondráková). V SSSR natočil Nikolaj Ekk podle dvou románů Makarenka Cestu do života, kde se zabývá problémem bezprizorních dětí a jejich výchovy po období občanské války. V SSSR se němé filmy natáčely až do roku 1934, ale zároveň proces kinofikace (vznik kin) nutil režiséry a producenty k natáčení zvukových filmů. V Čechách je považován za první zvukový film Když struny lkají maďarského režiséra Fehera. Po zvukové stránce je velmi slabí. Lidé řvou, vřískají a velká pozornost je věnována houslové hudbě. Tonka šibenice byl natočen zhruba ve stejné době, podle povídky E. E. Kishe. Dodatečně jej ve třech jazycích ozvučili v Paříži. V originálu se zachovala pouze francouzská verze. Tončinu matku sehrála Vera Baranovská. Režisérem byl Karel Anton.

Za tak zvaného duchovního otce budoucí slávy poeticko-realistické školy ve Francii jsou označování režiséři René Clair a Jean Vigo. René Clair je především představitelem francouzské veselohry a zobrazitelem středního měšťanského stavu Paříže. V různých obměnách představuje prosté obchodníčky a doslova přehled představitelů různých druhů řemesel. Nezajímá ho příliš sociální tematika, ale denní život těchto lidiček spojený s veselými událostmi s využitím písní a tanců. Tyto znaky se projevovaly především ve filmech: Pod střechami Paříže a Milión. Roku 1932 natočil Ať žije svoboda. Tento film inspiroval Chaplina k svému filmu Moderní doba. Produkční firma podala na Chaplina žalobu. Jedná se o obraz uprchlého trestance, který zbohatne z obchodování s gramodeskami. Hlavní ideou filmu je útok na mechanizaci práce, která je srovnávána s prací trestanců. Nepříjemnosti vznikly i s firmou Pathé, neboť osud zbohatlíka příliš připomínal osud Pathého. Podobnou sociální tematikou se zabýval také ve filmu Poslední diktátor. Téma hospodářské krize, inflace, nezaměstnanosti a diktatury. Claire se dostal do velké finanční ztráty, a proto přijal nabídku Alexandra Kordy a v roce 1935 natočil v Anglii Strašidlo na prodej. Satiru na chování bohatých Američanů v Evropě. Claire žil 12 let v zahraničí a do Paříže se vrátil v roce 1947. V roce 1960 natáčí povídkový film Francouzska a láska a roku 1965 Galantní slavnosti. Pojem clairusmus se začal v historii filmu používat a jeho obsahem je hudebnost, veseloherní žánr a soustředění pozornosti na drobné lidičky a jejich radosti a starosti. René Clair neměl jednoduchý život. Zvláště po natočení filmů Ať žije svoboda a Poslední diktátor. Německý ministr propagandy Goebles proti němu rozpoutal štvanici a přinutil Německou firmu Tobis, aby podala na Chaplina žalobu. Mezi žalobce měl mimo jiné patřit i René Clair. Ten se od toho distancoval a vyjádřil se, že by bylo pro něho potěšením, kdyby Chaplin nějaké jeho motivy ve svém filmu použil. Některé motivy Chaplin opravdu použil. Jean Vigo, mladý režisér, který neměl možnost prožít svou tvůrčí dráhu. Nehledě na to, že zemřel ve 29 letech, jeho film Trojka z mravů se stal známým dílem Francouzské kinematografie. Je to vzpomínka na neradostná léta prožitá na internátě, kde byl vedením internátu i svými spolužáky označován za syna zrádce. Ve vzpomínkách režiséra se objevují snové výjevy, ve kterých si představuje řiditele jako trpaslíka a ostatní chovanci nad ním poletují a prožívají opravdovou svobodu. Calire a Vigo jsou považováni za otce Velké francouzské školy poeticko-realistické. Tato škola je svým významem srovnávána se zlatou érou Sovětské kinematografie 20. let. Nejednalo se však o žádné novinky v oblasti filmové techniky, ale o rozšíření tematiky a novou náplň. Poetickým způsobem je zobrazena realita, která čerpá rovnoměrně ze zážitků prostých lidí, jako ze zážitků intelektuálů. Jacques Feider – v roce 1934 se vrátil z Hollywoodu, kde natočil historickou veselohru Hříšné ženy Bonnské. Po návratu do Francie natočil film Pension Mimosa, kde zobrazuje svět zábavy vyšších společenských vrstev za carismu. Feider napsal knihu Film-naše povolání, ve které se vyjádřil: „Dal bych přednost příběhu konfliktu mezi dělníky a zaměstnavateli, ale jakmile jsem vyslovil takový záměr zavíraly se přede mnou všechny dveře.“ Jean Renoir, prvky impresionismu se projevily ve filmu (syn impresionistického malíře) Výlet do přírody především v rozostřeném obrazu a v zachycení momentálních nálad hrdinů. Určitou dobu se zajímal o detektivní žánr. Tony, Zločin pana Langa. Ale jeho nejlepším filmem je Velká iluze. Jedná se o příběh válečného zajatce odehrávajícího se za doby první světové války. Filmem je protknuta myšlenka francouzských důstojníků v německém zajetí, kteří se svým způsobem spřátelí s velením zajateckého tábora. Erich von Stroheim ve filmu hraje německého důstojníka a mladý Jean Gabin roli mechanika. Všichni věří, že tato válka bude poslední a, že jejich kamarádství překoná společenské rozdíly. Ke konci 30. let byly tyto pacifické ideály utopií. Marseillaise – zachycuje určité období druhé Velké Francouzské revoluce. Film byl kritizován spíše z důvodů uměleckých než politických. Mezi slavné scény patří zasedání královského majestátu ve Versailles a revoluční zasedání ve kterém mluví prostá žena. Mezi další filmy Pravidla hry (komedie, drama). Julien Duvivier – Dobrá parta – ukazuje řešení sociální krizové situace. Skupina nezaměstnaných vyhraje menší obnos v loterii a na předměstí Paříže si založí prosperující hospůdku. Bohužel je mezi nimi cizinec, který se skrývá, neboť porušil zákon své vlasti. Celá parta je podezřívána a jejich snaha po opětovném zařazení do společnosti je zmařena. V jedné z rolí vystupuje Jean Gabin. Pépé le Moko – děj filmu se odehrává v Turecku a Alžíru, kde se skrývá francouzský zločinec. V roli zločince vystupoval Jean Gabin. Role sympatických gangsterů mu byly přidělovány i v dalších filmech. Hlavní hrdina je pronásledován policií a v rozhodujícím okamžiku, kdy může nastoupit na loď, dá přednost své lásce a volí smrt. Konec dne – pohled na život přestárlých herců žijících ve fyzické i duševní nemohoucnosti. Určitá inspirace Gorkého divadelní hrou Na dně. Marcel Carné, jeho jméno je spojováno s pojmem osudovosti. Hrdiny se stávají vyvrženci života, ke kterým divák získává sympatie. Carné spolupracoval téměř na všech filmech s básníkem Prevértem (scénáře), kterému bylo pojetí života a zásahu osudu stejně blízké. Nábřeží mlh – jedno z Carnových vrcholných děl. Děj filmu se odehrává ve velkém přístavu, kde žijí různé nižší vrstvy a hrdinové jsou často nadáni inteligencí, ale poznamenáni osudem. To se týká i hlavního hrdiny v podání Jeana Gabina. Dále ve filmu podali vynikající výkony i Michelle Morgannové a Michele Simona. Podsvětí – děj se odehrává v jedné místnosti. Hrdina v podáni Jeana Gabina se nachází v zabarikádované místnosti přeplněné symbolickými předměty (vzpomínky na život). Po obsazení Paříže dochází k silné emigraci filmových pracovníků. Duvivier, Renoir, Gabin i Morgannová odjíždí do Hollywoodu. Do dějin vstupuje francouzská škola dokumentu a animovaného filmu

V sovětském svazu přichází zvukový film o trochu později, hlavně z toho důvodu, že se Rusové snažili svůj vlastní zvukový systém. Ještě před uvedením Jazzového zpěváka (1927) předváděli v Sovětském svazu své vynálezy inženýři Tager a Schorin. První zvukový film Cesta do života (režie Nikolaj Erk) podle Makarenkových spisů o partě bezprizorných. Zároveň je uváděn i film Vesnice hříchu (1929), film byl později ozvučen). Němé filmy se v Sovětském svazu natáčely součastně se zvukovými až do roku 1934, například Kulička. Obec diváků byla nesmírně široká, v roce 1900 bylo v samotné Ruské republice 40 000 kin. 30. léta jsou charakterizována politickými požadavky a téma budování socialismu + revolučnosti neustále převládá. Vzniklo zde však množství nádherných děl. Stará generace režisérů: Eiznštejn se dlouho nemohl smířit s příchodem zvuku. Odjíždí do Francie a dál na západ do USA, kde rok žije. Natáčí Ať žije Mexiko, u tohoto filmu neměl právo střihu. Po návratu do Sovětského svazu se věnuje vyučování na VGIKu. Roku 1938 natáčí Alexandra Něvského a 1943 Ivana Hrozného. Pudovkin – jeho první zvukový film Prostý případ byl charakterizován co nejmenším počtem dialogů (hodně zvuků, ale dialogů málo). Suvorov, 1941 historický film, v hlavní roli Čerkasov. Obraz Suvurova zde zdůrazňuje jeho lidství v jednání s vojáky. Nejsilnější je scéna střetu s carem Pavlem a slova Suvurova: „Stroji velet neumím.“, prý se k vojákům choval moc kamarádsky. Vertov – Symfonie Donbasu (1931), Tři písně o Leninovi (1934) - kromě některých dokumentů jsou ukázány poměry v nejzapadlejších místech republik. 3. část tohoto dokumentu je věnována výstavbě a má lyrický charakter. Dovženko – Ščors – obdoba postavy čapájeva. Je zde množství lyrických záběrů (široké pláně se sněhem, obrovské slunečnicové pole, boj Rudé armády) Druhou velkou skupinu tvořily filmy budovatelského charakteru, které většinou zobrazují jakýsi Pudovkinovský typ hrdiny procházejícího vývojem, od roku 1914, přes revoluci, občanskou válku i současnost. Postupně dochází k uvědomování hrdiny. Na základě několikaleté práce vznikly filmy: Velký občan režiséra Ermlera a trilogie O Maximovi. Často se děj omezuje na dlouhé záběry rozhovorů v jedné dekoraci. Ve stejné době byly americké filmy nakupeninami děje a zde historici oceňují dialog a práci kamery. Zároveň jsou oceňovány masové scény, ve kterých se projevovaly výborné schopnosti režisérů už v období němé kinematografie. Profesor Poležajev – natočili režiséři Zarchi a Chejfic, hrál zde herec Čerkasov (Ivan Hrozný). Vytvořil roli inženýra energetika, který pracuje na plánu elektrifikace Ruska. Petr Veliký natočil režisér Petrov (srovnání s filmem Mládí Petra režiséra Gerasimova z 60. let, Dětství Gorkého) díly natočené podle autobiografického románu režisérem Donským. Mistrem veselohry se stal bývalý asistent Eizenštejna Alexandrov. Využíval zobrazení národních prvků, kde převládaly lidové písně, písně Dunajevského, tance a folklór. Celý svět se směje, Volha – Volha. Pokračovatelem žánru veselohry byl Pyrjev. Ve 30. letech vznikají národní školy kinematografie v jednotlivých republikách. Velký rozvoj dochází v oblasti vědeckých a naučných filmů. Mnoho hodnotných filmů vzniklo s tematikou dětského života a pohádek. Těsně před 2. světovou válkou je francouzská a sovětská kinematografie hodnocena jako nejlepší na světě.

Při charakteristice zvukové produkce lze uvést, že 40 % filmů mělo určitou uměleckou úroveň a jejich tvůrci se snažili zachytit národní rysy českého člověka a jeho životní problematiky (například krize). Zároveň vznikalo velké množství nehodnotných filmů, kdy se celkem schopní tvůrci uchylovali především k tematice, která měla u diváků úspěch. Převažovaly pohledy do měšťanského života a tematika vyjádřená slovy Jak chudá holka ke štěstí přišla, … Přesto se ve 30. letech objevilo několik úspěchů na jediném MFF existujícím před válkou v Benátkách. Byly to filmy Machatého a Rovenského. Z hlediska organizace mělo význam zřízení prvního Filmového národního sboru, v roce 1932, který se stal státním orgánem řídícím kinematografii. Snažil se ochránit i zvýšit národní produkci, a tak vešel v platnost Kontigentní systém, který určoval poměr dovezených filmů k našim doma vyrobeným. V několika letech převažoval poměr 5:1. Později se tento systém nahrazoval Registračním systémem vymáhající poplatek za každý dovezený a promítaný film. První zvukové filmy: Když struny lkají a Tonka šibenice. Josef Rovenský, patří mezi nejlépe hodnocené režiséry, k filmu se dostal jako samouk a prosazuje svůj neobyčejný herecký talent, vystupoval v množství filmů, ale nikdy se mu nepodařilo získat hlavní role. V roce 1933 vytvořil své nejlepší dílo Řeka a v roce 1934 získal v Benátkách čestné uznání a tento film byl prodán do 30 zemí světa. Základem filmu je malá zápletka milenecké dvojce, která prochází krajinou Posázaví a setkává se s mnohými lidskými osudy a typy. Za kamerou stál Jan Stallich, který věnoval velkou pozornost impresionistické tematice krajiny. V roce 1936 byl vyznamenán v Benátkách, kde získal první cenu za folkloristický film, film Maryša, podle známé hry bratří Mrštíků. Oproti divadelní hře zde Rovenský přidává určité postavy. Maryša v podání herečky Štěpničkové je postavou psychologicky prohloubenou, ale zároveň pro české diváky je záporem v používání dialektu. Hlídač č. 47 (1937), příběh železničáře, který dočasně ztratí sluch a potom se mu neočekávaně vrátí a od té doby žije dvojím životem. Hlavní roli sehrál Jindřich Průcha. Všechny rodinné problémy jsou řešeny s humanistickou filosofií. Mezi díla, která kritizují sociální situaci a dokonce odhalují podhoubí fašismu v malém městečku patří filmy s Voskovcem a Werichem. Roku 1931 divadelní režisér Honzl natočil Pudr a benzín a 1932 Peníze nebo život. Tyto filmy mají mimo svých kvalit a nedostatků i dokumentární cenu, jsou natočeny divadelním způsobem a v tomto smyslu zachycují nejslavnější předscény divadelních her. Oba komikové vystupují jednak v civilu, ale také v klaunských maskách. Režisér Martin Frič natočil s Voskovcem a Werichem Svět patří nám a Hej rup. Jsou to první satiry týkající se třídního boje. Kritici uvádí, že Voskovec byl více aktivním a nápaditým autorem a Werich byl lepší herec, snad proto, že měl více možností hrát. Režisér Cikán natočil film U nás v Kocourkově, kde Werich vystoupil v roli trestance, vracejícího se do rodného městečka a omylem je považován za bohatého Američana jedoucího k otci (Jindřich Plachta). Ten je jediný, kdo zná pravdu, ale nic neprozradí. Hrdina je dokonce zvolen starostou a vystupuje jako sympatický a spravedlivý člověk, ale jak se zvyšuje jeho moc, mění se i jeho charakter. Lidé mu podlézají a on své moci zneužívá. Z jedné strany se stává kariéristou a na druhou stranu má mnoho sympatických rysů. Nakonec je prozrazen a městečko ho nenávidí. Josef Slavínský, režisér, který natočil asi stovku filmů. Kterému se v každém případě podařilo vystihnout měšťáctví a charakter průměrného člověka, jeho tužby ideály i smutky. Natáčel filmy podle slavných románů a povídek. Existuje zde mnoho nevkusu a naivity, ale v každém případě musíme uznat, že se jedná o prostředí malého města, nebo vesnice. Slavínský rád sledoval projekce svých filmů a přímo si zapisoval, kde měl přidat špetku humoru, nebo smutku. V jeho filmech byli častými herci Pištěk a Nedošínská. Pantáta Bezoušek, Matka Kráčmerka, Muži nestárnou, Advokát chudých, Zborov, Neporažená armáda. Zobrazuje vztahy mezi Čechy a Slováky, přičemž cítíme, že česká národnost se vyvyšuje nad Slovenskou. Po válce natočil Právě začínáme s Marvanem. Otakar Vávra začínal jako dokumentarista a zároveň psal filmové referáty do různých obrázkových časopisů a revue. Byl jedním ze zakladatelů Levé fronty v Brně. Jeho představitelé se snažili zdůrazňovat sociální umění, jako výraz doby a byli nadšeni uměním sovětské avantgardy. Prvním filmem experimentálního charakteru byl film Světlo proniká tmou. Jedná se o středometrážní film lyrického charakteru dokumentující zázrak elektřiny. Je zde pod silným vlivem sovětské avantgardy a zároveň fotografa Raye. Ve filmu Žijeme v Praze se snaží zobrazit sociální strukturu obyvatel Prahy. Hlavně rozděluje kastu bohatých a chudých. Prvním Vávrovým hraným filmem byla Filozofská historie z roku 1937 podle Jiráska. Určitá aktualizace připomínala skutečnost. Odpor Litomyšlských studentů v revolučních bojích roku 1848 připomínal nové, konkrétní nebezpečí. Tento film byl velice úspěšný, což dopomohlo k nové zakázce, natočení filmu Panenství. Bylo zde zpracováno ožehavé téma, kde hlavní role vytvořily Baarová, Průcha, Štěpánek a Mandlová. 1939 Kouzelný dům podle hry Beneše. Martin Frič, vychován ve známé intelektuální rodině. Byl hodně vzdělaným a nadaným člověkem. Do války natočil několik desítek filmů většinou veseloherního charakteru. Měl obrovskou režisérskou rutinu, filmy natáčel do dvou měsíců. Na počátku 30. let točil filmy s dvojicí Voskovec, Werich, a také jeden díl Švejka se Sašou Rašilovem. Za jeho nejlepší film 30. let je považován Revizor, natočený roku 1933. Je oceňován především pro své filmové ztvárnění, výborný střih a dramatičnost. Hlavní roli sehrál Vlasta Burián. Mravnost nade vše, Škola základ života, Cesta do hlubin študákovi duše, Prstýnek. Vladislav Vančura nebyl vyučen v profesi filmaře, miloval všechny druhy umění a jak sám řekl, že se nemůže mnohdy dívat na to, co se natáčí. Byl představitelem ideí Levé fronty v umění. Ovlivněn hlavně po myšlenkové stránce sovětskou avantgardou a ve svých pozdějších filmech i tzv. filmovou řečí (střih, rytmus, detaily). Ve svých prvních filmech spolupracoval s režisérem Innemanem a podle svých námětů natočili dva filmy ze studentského života. Před maturitou (1932), hlavní myšlenka je charakterizována slovy gymnaziálního profesora (hraje Smolík): „Život není dobrodružství, ale práce.“ Zvláštním přínosem filmu byla hudba a písně od E. F. Buriana. Na sluneční straně (1933), zabývá se problémem rozpadu buržoazní rodiny. Jindřich Plachta zde vystupuje jako vychovatel v ústavu sirotků, kde se snaží aplikovat metody Makarenka. Samostatný přístup k režii se projevil ve filmu Marika nevěrnice, podle Olbrachtova románu. Ve filmu hrají naturščici, lidový folklor, prosté exteriéry a využil hudbu Bohuslava Martinů (původní hudba k filmu). Děj se odehrává na Podkarpatské Rusi a líčí tvrdou práci dřevorubců. Ti jsou vykořisťováni českými podnikateli, ale i parťáky, kteří jim neustále snižují mzdy. Vzpoura dřevorubců byla nakonec tak špatně organizována, že se změnila v protižidovský odboj. Naši furianti, vznikl na základě prostudování hry Stroupežnického, která neprošla dramaturgickými úpravami obvyklými na divadle. Velká pozornost je věnována sociální tematice. Takže například postava krejčího není karikována, ale je vylíčena s lítostí muže, který má 12 dětí a učí je krást.

- příchod zvuku - historie komiky - dílo Charlese Chaplina, první zvukový film Světla velkoměsta, 1930 (nikoli mluvený), 1934 Moderní doba – od individuální tragiky se dostává k velkým problémům současnosti i k problémům filozofickým, 1940 první plně mluvený film Diktátor. - rozvoj vězeňských a gangsterských filmů: Lidé za mřížemi, Byl jsem lynčován (Lang) - hudební filmy, tento žánr je prezentován slavnými operetami, někdy operami a revuálními žánry, hlavním reprezentantem je německý režisér Lubitsch, Veselá vdova, Kouzlo valčíku, Osmá žena Modrovousova, v mnohých filmech byly použity motivy slavných skladatelů, například Gerschwina, vynikajícími tanečníky se stali Fred Aster a Ginger Rogersová. Kinematografii 30. let reprezentují určité typy režisérů, jejichž dílo je charakterizováno mnohostí nejen filmů, ale i žánrů. Přesto v základní charakteristice převažují určité rysy, které ovlivnily i vývoj žánru, nebo jeho napodobení v Evropské kinematografii. Mnozí režiséři přichází jako imigranti (například Capra z Itálie, Lang a Lubitsch z Německa), ale podařilo se jim prosadit v Hollywoodu silou svého talentu. Většina z nich byla nucena natáčet kromě uměleckých filmů i komerční. Frank Capra, autor vynikajících veseloher, většinou pracoval s výborným scénáristou Riskinem. Jeho úspěšná kariéra začíná v roce 1934, kdy natočil film Stalo se jedné noci. Tématem je hrdina doby novinář, který se po hodině směšných situací a hádek ožení s krásnou milionářkou. Tato veselohra přinesla obrovský zisk, což Caprovi pomohlo točit další filmy. Pan Smith přichází, natáčí v roce 1939, tento film je považován za jeho nejlepší dílo. Po stránce ideologické je oslavou americké demokracie, která umožňuje jakémukoli člověku, nebo skupině prostřednictvím svých zástupců zasáhnout dokonce do jednání kongresu. Jedná se zde o takzvanou skautskou otázku a skupinu kongresmanů, kteří na základě úplatků chtějí věnovat skautský pozemek podnikání. Pan Smith využije práva ústavy a během dvaceti čtyř hodin s pomocí skautů z celé země prokáže podvod. Žánr westernu je především representován dílem režiséra Johna Forda. Ztracená patrola, Celé město si povídá. Roku 1939 natočil film s názvem Přepadení. Zde začala spolupráce mezi režisérem a hercem Johnem Waynem. Kromě běžného tématu přepadení dostavníků je zde výborná charakteristika jednotlivých typů součastné americké společnosti (doktor, obchodní cestující, prostitutka a mladá žena). Děj se odehrává v nádherné krajině součastného Mexika, charakterizovaného širokými pláněmi a obrovskými kaktusy. Hrozny hněvu (1949), podle románu Steinbecka. Jsou zde zachyceny tři generace jedné rodiny, která je bankéři vyhnána ze zadlužené půdy. Projíždí nevlídnou pustinou a všude se setkává jen s bídou a nezaměstnaností. V hlavní roli otce vystoupil Henry Fonda a získal Oscara. Bylo jednou zelené údolí, je opět obrazem sociální bídy v harmonickém kraji. Film byl oceněn množstvím Oscarů. Orson Walles prošel praxí rozhlasového režiséra, výborně dovedl zacházet se zvukem, dialogy a vším co je spojeno s pojmem dramatičnost. V roce 1939 uvedl rozhlasovou hru Válka světů, která zaznamenala obrovský převrat v rozhlasovém provedení. Bez jakéhokoli uvedení názvu a jmen byla předána zpráva o napadení země kosmickými koráby, které byly během hodiny určeny marťanům. Následovalo obrovské pobouření společnosti, letectvo i armáda měli pohotovost. Teprve po dvou a půl hodinách bylo oznámeno, že se jedná o rozhlasové zpracování románu. Walles na svůj talent tak silně upozornil, že mu byla okamžitě nabídnuta filmová spolupráce. Sám si vybral téma s názvem Občan Kane. Volné vyprávění o životě tiskového magnáta Hoersta. Je zde použito principu retrospektivy, začátek filmu je spojen s tiskovou konferencí, kde se novináři snaží získat informace o životě zemřelého. Novinář mluví s jednotlivými spolupracovníky, jejichž informace jsou mnohdy protikladné, záporné, ale plné obdivu k neobyčejně schopnému člověku. Ve filmu je využito především mistrně zvuku, překrývajících se dialogů a kameramanského mistrovství. Bezezbytku jsou využity všechny možnosti kamery (především nadhledy a příliš velké detaily). Po válce se Walles zajímal o adaptace divadelních her a jeho dramatický talent byl využit především ve filmu Othello a Macbeth. King Vidor zabýval se sociální tematikou, především ve filmu Chléb náš vezdejší. Tento film byl financován herci a režisérem. Je zde líčen problém nezaměstnanosti, především v zemědělství a ukázána možnost družstevní myšlenky. Film se setkal s obchodním nezdarem a Vidor byl v tisku kritizován. Po válce natočil dvoudílný film Vojna a mír podle Tolstého. William Wyler, jeden z nejznámějších režisérů 30. let i doby poválečné. Jeho talent byl nesmírně různorodý a velmi těžko, jen na základě filmové řeči můžeme určit autorství mnohých rozdílných filmů. Mezi nejúspěšnější patří tyto: V New Yorských přístavech (1937) film natočený podle úspěšné divadelní hry z Brodwaye, která je charakterizována především sociálním pohledem na život boháčů v mrakodrapech v kontrastu s životem chudých dětí v přístavech. Paní Miniverová je obrazem Anglie ještě z doby před první světovou válkou. Nejlepší léta našeho života (1947), líčí návrat leteckých vysloužilců z druhé světové války, prolnutí humoru a filozofie. Všichni si uvědomují, že prožili nejlepší léta svého života ve válce, kde silně prožívali kamarádství a dvě možnosti, vítězství nebo smrt. Druhou silnou myšlenkou, která prolíná film je nepochopení veselé americké společnosti, která vracející se členy rodiny v podstatě nechápe. Prázdniny v Římě, Jak ukrást Venuši. Na závěr charakteristiky filmu 30. let lze říci následující. V Americe se nepodařilo vytvořit jednotnou školu, ale význačná díla jednotlivých režisérů. Dochází k upevnění finanční kontroly trastů, ovládající producenty. Pravomoci producentů byly nesrovnatelně vyšší, ve srovnání s Evropou, než-li režisérů. Určitou skupinu filmů vytvořili evropští režiséři emigrujicí před fašismem.

Italský film 30. let – tendence k oslavě historie existovala v Itálii po celá desetiletí, ale zvlášť velký význam pro teoretickou přípravu i realizaci filmu měla následující fakta: v roce 1935 byla založena Vysoká škola filmová (Centro Sperimentale di Cinematografia) a v roce 1937 filmové ateliéry za Římem, které se staly největšími v Evropě. Datem 1922 můžeme označit nástup fašismu v Itálii, jenž se snažil ovlivnit i vývoj umění. Veškerý představitelé budoucího neorealismu studovali na filmové škole s fašistickým vedením, ale ve většině nebyli ideologicky ovlivněni a naopak bojovali proti fašismu. Ve 30. letech mezi nejlepší režiséry patřil Blasetti. Byl ovlivněn sovětskou avantgardní školou, hlavně Dovženkem. Snažil se zdůrazňovat nutnost práce na venkově, lásky k přírodě a propagoval odchod lidí z měst na vesnice. Natočil: Slunce, Mateřská země, 1860 (sjednocení Itálie Garribaldim) hrdinou není Garribaldi ale italský lid. Camerinni – Koleje – dva mladí lidé najdou lístky na vlak, vystupují z vlak na různých místech a setkávají se s různými lidskými příběhy. Tento film dal jakoby impuls k budoucímu neorealismu. Tito dva schopní režiséři se bohužel nadchli ideologií nacismu a natočili několik rozporuplných filmů. Také budoucí režisér Antonioni podlehl fašistické ideologii, které všichni věřili až do roku 1944. Naopak bohatý šlechtic a budoucí režisér Visconti byl za své názory proti fašismu vězněn. Filmový neorealismus – jedná se o směr vznikající na konci války. Itálie se postavila do čela evropského filmového umění a byla jediná, která adekvátně vyjádřila pád fašismu. Základní rysy lze pozorovat do roku 1958, kdy mluvíme o konečné etapě filmového neorealismu. Znaky neorealismu: a) poprvé v dějinách kinematografie se filmové umění postavilo do čela politického boje. b) je to umění humanismu a zájmu o člověka, tento zájem o celý život člověka je nadřazen všemu ostatnímu. c) filmy vznikly na místech, kde právě proběhly určité události, neexistoval scénář (pouze rámcový scénář), hráli zde samotní účastníci událostí a filmy byly natočeny s malým rozpočtem. Název první knihy o italském neorealismu (u nás vydané) autorky Drahomíry Olivové zní Film velkých nadějí. Roberto Rossellini: je považován za zakladatele neorealismu, který vyjadřoval především vlastenectví a aktualizaci poměrů v Itálii. Na základě reálných událostí a s pomocí začínajícího Felliniho natočil v roce 1944 film Řím, otevřené město – je zde zachycena spolupráce obyvatelstva jednotlivých vrstev v protifašistickém odboji. Hlavní pozornost je soustředěna na tiskaře a kněze, který ukrývá zbraně pro skupinu, je nakonec zastřelen. Svou úlohu hraje i skupina chlapců, se kterými hrál kněz fotbal a kteří riskují tím, že na jeho popravě zahvízdají jeho oblíbenou píseň. Paisa (1946) – Krajan, vystupuje zde skupina amerických vojáků, jejichž předci se odstěhovali s Itálie do Ameriky. Zde se setkávají s novou realitou bývalé vlasti a jsou plně na straně italských rybářů a zubožených lidí. Dozvídáme se o hrdinství běžných Italů. I v tomto filmu vznikl scénář přímo na místě a zabýval se i otázkami zrady, černého trhu a prostituce. V roce 1948 odjíždí Rossellini do Německa , kde opět s převahou dokumentarismu natáčí film Německo v roce nultém. Poválečné problémy jsou viděny očima malého chlapce, který mnohému nerozuměl, ale válku zažil. 1959 Generál De La Rovere, film o falešném fašistickém generálovi (ve skutečnosti představitel odboje), který je Italy považován za zrádce, ale v rozhodující chvíli se postaví na stranu vlastenců a sám zemře smrtí hrdiny. Vitorio De Sica a Zavattinni spolupracovali spolu téměř po celou dobu své filmové kariéry. De Sica vystupoval v množství filmů téměř celý život, ačkoli se stejně dobře zabýval i režií. V roce 1946 natáčí film Děti se na nás dívají, kde spolu se Zavattinnim vysledoval kořeny demoralizace mládeže. Děti vidí podvody všeho druhu v rodině, na ulici a v polepšovně. Zároveň filmem proniká víra v nápravu a sílu italské společnosti dosáhnout určitá řešení. Umberto De je zestárlého státního úředníka, který žije za malou penzi a chce dobrovolně ukončit život. Jedinou zábranou je osud milovaného pejska a nemožnost ho zanechat u dobrých lidí (včetně útulku). Zloději kol, zobrazuje Řím jako velkoměsto lhostejné k osudu jedince. V hlavní roli vystupuje nezaměstnaný (neherec), který dostává jedinou možnost rozvážet po městě noviny. Po krádeži kola je zoufalý, hledá zloděje a nakonec ukradne kolo stejnému zoufalci jako je on sám. Luchino Visconti, jeho zvláštní postavení ve filmu je způsobeno rozporem mezi původem bohatého aristokrata a jeho komunistickým zaměřením. Za fašismu byl vězněn. Začínal jako asistent u Renoira. Potom následovaly samostatné válečné práce. Posedlost, Země se chvěje (1948) – boj sicilských rybářů s fašismem. Rocco a jeho bratři (1960) – v hlavní roli vystupuje Alan Delon. Vášeň – historický film o lásce vznešené bohaté dámy k nepříteli. Viscontiho styl je charakterizován, jako styl klasického vypravěče. Jeho filmařská práce se prolíná s prací divadelního režiséra. V každém případě je vidět jeho aristokratické vychování a znalost života této třídy, což se projevilo hlavně v jeho filmech a divadelních hrách historického charakteru. Federico Fellini je nejvýznamnější představitel italské kinematografie 50. let. Roku 1954 natočil film Silnice, který byl oceněn Oscarem. Guillieta a duchové, Sladký život (1960) – tomu se dostalo neobyčejné pozornosti ze strany společenské smetánky, církve i intelektuálů. Setkáváme se zde s kritikou italských poměrů, nedbajících na život průměrného člověka. V množství jeho filmů vystupoval typ novináře (sám Fellini prošel tímto povoláím), představovaný Mastroiannim a herečkou G. Masina. 8 1/2 - autobiografie tvůrčího života Felliniho. Do této doby natočil osm filmů a jednu povídku Boccacio 70. Cabiriiny noci – oceněno Oscarem. Satirikon – zde se vrací do historie a popisuje úpadek antické noci. Casanova. Z hlediska filmové řeči rozbíjí chronologické řazení událostí a pod vlivem moderního románu nechává prolínat současnost s minulostí a představami. Velkou roli zde hraje práce režiséra, nebo novináře a jejich vztah k ženám z elegantního světa. Michelangelo Antonioni je typem režiséra 60. let, který naprosto ignoruje ustálené filmové postupy. Nesnaží se divákovi nijak pomoci v pochopení tématu, vytváří typy postav zcela odcizených světovému vývoji a zcela typické je pro něj používání dlouhých záběrů. Reálná délka záběru má vyjadřovat realitu dlouhého ubíhajícího času nudící se společnosti. Vystupují osamělí hrdinové, nikdo je nechápe a Antonioni se o to ani nesnaží. Výkřik, Dobrodružství, Noc. Jeho dílo je výrazem absolutní krize neorealistické formy, neboť přechází od kronikářského záznamu k analýze lidského nitra, k promyšleným kompozicím a vytříbené fotografii. Paolo Passolini, v prvních filmech se zabývá problémy italského poválečného proletariátu. Všechny vystupující postavy sice bojují, ale nemají sílu vymanit se ze své společenské vrstvy. Acattone (Žebrák) – natočeno zcela spontánní technikou, je zde vše dovoleno, Mamma Roma (Matka Řím), Evangelium svatého Matouše – samotný příběh Krista je vysvětlován z pozice představitelů chudiny té doby. Mysticisms a víra zde nehrají skoro žádnou roli a vše je otázkou sociálního problému a boje za rovnost lidí. Ve srovnání s různými filmy této tematiky je obraz Krista podán jako obraz revolucionáře té doby. Postavy jsou z velké části představovány neherci a v mnohých záběrech je zde uplatněna dokumentární kamera cinema-verité (film-pravda). Mezi další italské režiséry této doby patří: Monicelli – Velká válka, Castellani – Zbojník – stejná bída současných bezzemků i za fašismu.